People help the people

Jdete po ulici, či po jakémkoliv místě, kde se vyskytuje společnost lidí a něco se stane. Něco upadne, někdo něco nemůže, někdo upadne... A teď přichází ta chvíle, kdy se ukáže vaše osobnost.

Přiznám se, že většinou dělám, že nic nevidím. Tedy pokud něco někomu upadne, s radostí mu ji podám a kochám se chvilkovým hřejivým pocitem z dobrého skutku. Ale jakmile dojde na vážnější věc, jsem jako přimražená, protože nevím, jak se v danou chvíli zachovat. A ano, asi se za to stydím, nebo bych alespoň měla. O to smutnější je, že takových lidí je spousta. 

V dnešní uspěchané době se lidi nepozastavují nad druhými. Žijí se ve vlastních bublinách a co je mimo ně, to je nezajímá... Je to škoda, protože ten pocit, který máte z pomoci druhému, je prostě super. Nabídnu vám trochu inspirace.

Zákon akce a reakce v trochu hezčím podání :)

Chtěla bych se trochu podělit o zážitky, kdy jsem nebyla buranem a pomohla. :)

Jednou jsme tak šli s Marťasem do Potrefené husy nacpat si pěkně bříška a spláchnout to zlatavým mokem (splněno). Bylo krásné horké odpoledne, tak jsme se usadili na terasu k zábradlí. V zápětí jsem zjistila, že tam vlastně moc sedět nechci, neb mi pohled na chodník pode mnou nedělá moc dobře. Snažila jsem se soustředit tedy na sprchu novinek od kamaráda a po té rozplývání se nad středobodem mého vesmíru, až se divím, že Martin sám nevstal a nepřehodil mě přes zábradlí osobně. Ale je to jeden z těch, co stojí při vás, ve zlém i dobrém, tak si naopak můj spokojený výraz užíval. Jen nevím, jestli to zrovna bylo "ve zlém" nebo "v dobrém". Ale byla jsem ráda, že je rád, že já jsem ráda. :)

Jak to tak bývá, po baště následuje placení. Ještě se mi nepovedlo prosadit metodu útěku, ale tak snad jednou... Nutno tedy podotknout, že se tu chvíli, kterou jsme tam strávili, o nás staral milej, sympatickej (a víc radši nebudu vychvalovat nebo dostanu na zadek... i když...) klučina. Marťas zaplatil a potom svraštil obličej do tvaru jakože přemýšlí. Když jsem se ozvala, co se děje, tak jsme přišli na to, že chudák klučina se obral asi o sto padesát korun. Bez váhání jsem pobídla kámoše, ať mu to vrátí, že si to zaslouží a tak jsme si jej zavolali a přesvědčovali ho o jeho chybce. Nebudeme si nic nalhávat. Být to nějaká nemilá a protivná obsluha, netrvala bych na tom.

Je těžké přesvědčit někoho, že vám někdo dal jistou částku a vy mu vracíte správně (pro něj málo), ale stejně tak je těžké přesvědčit někoho, že se obral. No nakonec si to správně přebral a vypadal z toho chudák nešťastně. Hrozně nám děkoval a zmínil, že tohle se v dnešní době jen tak nevidí. Jsem rýpal obecný, tak jsem nadhodila, že to bude tím, že nejsme z Prahy (a teď do mě!). Každopádně dobrý skutek -> dobrý pocit. Fakt to funguje! Potrefená husa je Potrefená husa a dostali jsme odměnu v podobě fíkové vodky v super panácích (chvíli jsem přemýšlela, že by se mi líbily domů). :) A pak že se pomáhat nevyplácí. I když v tom vedru to byl celkem mazec. Takhle do sebe lít vodku. Já vím, je to spíš "vodka", ale já mám metr padesát, a opijete mě i mlíkem... Levná alternativa pro snaživé pány u baru atd., ale kdo mě zná, tak ví, že je to tak trochu nemožné. Nejsem easy případ... ;)

Potom si živě pamatuju ještě jednu fajn příhodu z práce. Díky bohu, že alespoň něco dělá tu práci lepší. Přišel slepý pán a tehdy jsem byla jediná volná na asistenci při nákupu. Vycházela jsem k vozíčkům nervózní, jak před prvním rande a zaboha jsem nevěděla, jak tohle provedu. No jelikož můj věk hlásá, že jsem dospělá, tak jsem se i tak zachovala (doufám). Na rovinu jsem pánovi řekla, že je můj první a že nevím jak na to. Tak jo, beze srandy... :) Jelikož následující věc patří asi k článků, jako hvězdy k Měsíci, tak vám nenápadně vnutím song.

Birdy - People help the people

Pán mi ochotně poradil, jak správně pomoci slepým a tak jsem se ho snažila povodit krámem bez nějaké větší újmy na zdraví. Done... Dobře jsme pokecali o různých věcech. Doprovodila jsem jej až na schody, kde to prý zvládne sám a poděkoval mi. Byl to super pocit. Pomoc někomu. Člověk si řekne, že je to maličkost a hloupost, ale mě to uspokojilo na celé odpoledne. No jooo, stačí mi toho málo...

Aby byl vesmír trochu v rovnováze, musí tu být opak lidí, co jsou lhostejní a vidí jen sebe - naštěstí. Když jsem se stěhovala do Prahy, hrozně jsem se bála. Mimo kamarádku z rodného města a klučinu z Guild Wars 2, se kterým jsme se viděli jen jednou, jsem tu absolutně nikoho neznala. Když jste z Moravy, jste tak nějak trochu naočkování myšlenkou, že Češi nemají rádi moraváky a naopak, a tak jsem se bála, jak se ke mně lidi budou vůbec stavět, až zjistí, že jsem Moravanda. Tato obava byla zbytečná a byla brzy zažehnána.

Ukázalo se, že je zde kolem spoustu dobrých lidí s otevřeným srdcem (i když nutno podotknout/rýpnout si, že ani jeden není původní Pražák). Sice to chvíli trvalo, než lidi pochopili, že nejsem namyšlená, arogantní a než začali chápat můj hloupý vytříbený humor, ale stálo to za to.

Už je to nějaký pátek, co "zamořuji" Prahu svou malou přítomností a mám kolem sebe úžasné lidi. Někdy je nevidíte, neslyšíte o nich dlouhou dobu, ale jakmile přijde na klacek pod nohama, jsou při vás a já ani nedokážu popsat, jak jsem za ně ráda. Někdy, spíš častěji, neumím opravdu ukázat, jak moc ráda jsem. Tak zase klasicky... A vsadím se, že ani jeden z nich zrovna tenhle žánr neposlouchá, ale zrovna se mi to k tomu hodí. Také je to písnička pro ty super kamarády, kteří by mě jako kamarádi měli brát i s "chybkama".

Here we go - Miley Dinosaurus, jak říká bratr od jednoho kámoše...

Jsem snílek a možná někdy moc velký optimista, ale naučila jsem se, že pokud se s vámi život moc nemazlí, je prima se radovat z maličkostí a vidět ty lepší zítřky. Přijdou. Je to jako čekání na metro. Stojíte na tom nástupišti a v dáli vidíte jen tmu. Pak to přijde. Mírně se zvedne vítr a vy víte, že se něco blíží. Najednou se vítr zvedne ještě víc a vy vidíte, jak se v zatáčce tunelu začíná odrážet světlo na kolejích (v mém případě nevidíte lautr nic, protože vám lítaj vlasy všude kolem a hlavně do obličeje), které je jasnější a jasnější. Potom se před vámi objeví metro, nastoupíte a vydáte se tím správným směrem (tedy pokud jste nešli blbě)...

Neberte to doslova, musíte přijmout fakt, že změny na lepší zítřky vám nebudou chodit naproti co tři minuty jako to metro. :) 

Jujáček =)

Třeba upečete příteli bábovku a za to dostanete pěknýho hudlana =)