Byl to kouzelný pátek. Pátek třináctého. Kombinace, která mnohé děsí, ale mě ne. Do
toho ještě úplněk, no pecka!
Ten den mi měl přijet kamarád ze Slovenska, který se rozhodl, že využije mé pohostinnosti během návštěvy workshopu v Praze. I když jsem měla jiné plány, souhlasila jsem. Když jste doma den co den sami, jste rádi například i za návštěvu malého opeřence, který vám přiletěl hodit bobek na balkón. Natož když vám má přijet návštěva z masa a kostí, se dvěma nohama, rukama, a která si bude s vámi povídat… To prostě souhlasíte, i přes plány, které na víkend máte.
Po šestihodinové cestě strávené v autobuse se chtěl kamarád protáhnout a tak jsme se rozhodli pro procházku z Florence na Karlův most. Miluji procházky večerní Prahou, přijde mi kouzelná. Prázdné potemnělé ulice, různě osvětlené budovy v dáli, opuštěné boční uličky a naopak centrum, které stále žije… Vždy když jsem v noci projížděla přes Palackého most, vylepila jsem obličej na sklo a koukala v dáli na kopec, který je posetý pouličními lampami a jako celek vytvářel iluzi světelného řetězu. Světlo mé naděje při ranním cestování do práce o čtvrt na pět, jenž mě v krutých dobách přistěhovalce vždy zahřálo tak nějak u srdce a já věděla, že jednou bude lépe.
No abych se vrátila k tomu večeru… Byli jsme už kousek od Karlova mostu v nějakém mini parčíku (jméno po mně nechtějte), kde byla pouliční výstava na téma „Winstonovy vlaky“, což se mi moc líbilo. Pamatuji si, když jsme byli na základní škole na dokumentu o připravovaném filmu a mně to moc dojalo (no jo, už tehdy jsem byla měkkota). Hned za touto výstavou nás čekalo zpestření v podobě týpka, který si tam "brnkal" na skleničky s vodou… Zastavili jsme se na kraji hloučku a tiše poslouchali tóny, jenž se linuly ze sklenic. Přeci jen, jak často narazíte na něco takového asi o půl dvanácté večer? :)
Noční poslech v parku v Praze
Petr, jak jsme později zjistili, dával hádanky skupince dětí z druhého stupně základní školy v podobě melodií a za uhodnutí nabízel cd s jeho tvorbou. Zahrál první, kdy jsem marně tápala, odkud znělku znám, ale nemohla jsem si za boha vzpomenout. Nakonec jsem díky jedné mladé slečně zjistila, že to bylo ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Není divu, že jsem si nevzpomněla. Tuhle pohádku jsem naposled viděla, když mi bylo tak čtrnáct let. Což už je nějaký ten pátek třináctého zpátky… Druhou znělku zahrál z Popelky. Lehké, řeknete si… Ale překvapilo mě, jak to vědělo jenom jedno dítě z těch patnácti, co tam bylo. Ta dnešní doba… Ach…
Po té se skupinka odebrala napříč noční Prahou a my tam zůstali s kamarádem sami. Neváhal ani chvíli a dal se s umělcem do řeči (no není to takový zbabělec, jako já :)). Hned si s námi potykal a nabídl, jestli s ním nechceme jít na pivo. Upřímně, moc se mi nechtělo. Plánovala jsem jen procházku a spánek doma, neboť mě čekal druhý den další výlet. Na druhou stranu to byla velice lákavá nabídka, ne každý den se vám poštěstí potkat se s potenciálním úchylem, vrahem a já nevím co ještě, který vám nabídne společnost. Tudíž jsme souhlasili, pomohli sbalit veškeré hrací nádobíčko a vydali se kousek noční Prahou k autu. Cestou jsem si promítala všemožné scénáře našeho únosu, ale také jsem se kochala prázdnými bočními uličkami, kterými jsme procházeli. Mají nevšední kouzlo… Yup, jsem divná. I like it! :)
Zanedlouho jsme došli k autu a popojeli o dům dál. Skoro doslova… Auto jsme zaparkovali na národní třídě. Jakmile Petr vystoupil, hned se zdravil se dvěma slečnami, které stály opodál. Ukázalo se, že jsou prý umělkyněmi, studentkami, jejichž jména si už bohužel nepamatuji. Následovali jsme s kamarádem tuto čtveřici až do zvláštního podniku jménem Vzorkovna. Bylo narváno hned u vchodu, což bylo možná způsobeno výčepem, který se nacházel na stejném místě. Všichni se bavili se všemi, jak kdyby se znali již od pradávna. Stěny se stropem byli zdobeny všemožným harampádím a opadanou omítkou. Podnik byl vybaven starým nábytkem, klavírem a dokonce i pódiem, kde si můžete vykřičet své myšlenky do světa, pokud budete mít chuť. Kolem různorodých stolů seděly podivné existence v podobě hromady cizinců a lidí s podivným vkusem na oblékání. Zahltila mě nejistota, jestli nejsem na špatném místě, jestli sem vůbec patřím, jestli prostě nejsem až moc normální na tohle nenormální místo… :)
Avšak ze mě tahle nejistota velmi brzy spadla a usadila jsem se do pohodlného obrovského křesla, které pamatovalo už spoustu zadků. Petr odběhl věnovat se přátelům a tak jsme se ocitli s kamarádem sami. Povídali jsme si a já očkem koukala po místnosti, kde se bavily různě mluvící hloučky. Najednou jsem se tu začala cítit dobře. Atmosféra tohoto podniku na vás začne působit velice brzy. Možná hned ve vchodě, pokud nejste prostě divní a ustrašení, jako já.
Nakonec za námi Petr přiběhl s omluvou, že řeší kšeft, chvíli s námi poseděl, zaplatil nám pivko a zase odešel. S kamarádem jsme se shodli na tom, že už je dost hodin a že bychom měli jít domů. Přece jenom nás oba čekal zajímavý program, i když já tehdy ještě netušila, jak moc zajímavý pro mě bude… :)
O nějaký čas později jsem se rozhodla projít stejným parkem, ve stejný den, což je pátek, a náš Petr tam byl opět. ;)
Pokud tedy budete mít v Praze někdy čas nebo chuť, můžete zajít do Vzorkovny v ulici Bartolomějská. Má velice kladné ohlasy, obzvlášť u cizinců. Nebo si můžete poslechnout hudební tóny skleniček s vodou na Kampě, jestli si to dobře pamatuji...
Pozn.: Později jsem se o tajuplném hudebníkovi se skleničkami dozvěděla, že účinkoval kdysi v talent mánii, hraje už přes 20 let a živí se vystupováním a jeho celé ctěné jméno je Petr Špatina… Do parku se chodí jen procvičovat.
A tady jedna reklamová :)
Jujáček
Žádné komentáře:
Okomentovat