Fontána (článek) pre Terezku

  "Action may not always bring happiness, but there is no happiness without action." Benjamin Disraeli

Pokud někdy dostanete nápad se o něco vsadit, nedělejte to! Prohrajete a budete muset napsat článek, jako já... Sooo here we go.

Všechno to začalo, když se Jing a Jang dali dohromady a mě nenapadlo nic lepšího, než si udělat srandu v podobě sázky o to, jestli spolu vydrží určitý čas nebo ne. Jak se zdá, vesmír je plný překvapení a jsou stále spolu (ne, že bych jim to nepřála, sranda prostě musí být), tudíž pro mě to znamenalo jistou prohru. Prej napiš mi článek... Ha! To už rovnou můžu skákat z okna. :)  A nebo že by jí těchto pár řádků stačilo? Abych pravdu řekla, je těžké vymyslet téma. Pracuji s touto slečnou už rok, ale dá se říct, že se až tak moc neznáme, tudíž je těžké vymyslet něco, co by ji bylo milé. Jediné, co nás spojuje je právě ta práce, stěhování se do Prahy a to, že jsme obě z Moravy. Prostě jedničky, jak jinak! ;)

Ani přesně nevím, spíš už si to nepamatuji, důvod, proč se nám Terez stěhovala do Prahy. Ale jak to tak u většiny bývá, byla to asi práce. Respektive práce byla jen zástěrka. Táhlo ji tam určitě něco velkého. Hluboko v kostech cítila, že se tam jednou přestěhuje oooo Velký Jujáček, je mi to jasný.

U mě to bylo asi trochu komplikovanější. Zamilovanost, jojo, krutý to jest nepřítel. Svět se vám najednou obrátí vzhůru nohama a vy zahodíte veškeré příbuzenstvo, kamarády a míříte si to do míst, kde jste nikdy nechtěli vlastně bydlet, alespoň jste si to kdysi mysleli... Jelikož nevím ty cool Terčiny začátky pobytu v big city, tak se podělím, jak to bylo vlastně se mnou.

Celé to „Já se chci stěhovat“ vlastně proběhlo velmi rychle. V té době ten blbej malej uzlík, kterej se ještě nenaučil chodit na nočník a tudíž se pořád obaluje plenama (čtěte Amor), do mě vystřílel snad celej zásobník šípů a já se bezhlavě zamilovala. Znáte to, prostě všechno bylo perfektní - ty pocity, které jste už dlouho nezažili a ták... Mělo to akorát háček. Olomouc vs Praha. Jindy jsem velice nerozhodný člověk (jsem váha, co byste taky chtěli), ale v tu ránu jsem si postavila hlavu, že chci prostě tomu všemu dát šanci a odstěhovat se. Nevěřím tomu, co teď napíšu, ale díky bohu, že jsem pracovala tam, kde jsem pracovala. Celkem bez problému se dal zařídit přesun, jen jsem si musela dva měsíce počkat. No nechtěli mě pustit, co vám budu povídat.

Dva měsíce byly ta tam a já už seděla v přeplněným prdítku a škrkala (nechala se vézt)  výfuk po dálnici směr Praha. A to jsem si nechala spoustu věcí doma, no fakt! :)

Anna Kendrick - Cups

Samozřejmě, tak jako všechno, jsem si nechala shánění bydlení na poslední chvíli. Má jediná možnost spolubydlení, která zareagovala na mé odpovědi z inzerátů, nakonec nevyšla. Naštěstí a naneštěstí mi spadla do klína nabídka pronájmu něčeho, co se dá přirovnat k 2+kchk. Abych to uvedla na pravou míru. Jednalo se o dva malé pokoje s kuchyní v chodbě a maličkou koupelnou v bytovém domě. Bylo to za krásný peníz, tak proč ne. Byl to byt po tetě (od bývalého), která byla v léčebně a už se neměla navrátit. Rodina dál platila nájem, i přes to, že tam nikdo nebyl a tak mi to bylo nabídnuto. Vydělaly na tom obě strany. :)

Všechny začátky jsou těžké. Ať už v dobrém nebo ve zlém. Ale tohle nemělo nějak konce. Byt se nacházel v Nuslích - trochu obdivuji ty, co tam žijí. Sice jsem tam byla v období říjen - leden, což tomu moc nepomáhalo, ale byla tam neustále „tma“. Sluneční paprsky málokdy. Tak si tak představte, že jste v tom bytě převážně celý týden sami. Ve tmě. Vařit si musíte na elektrickým vařiči, který pořádně nefunguje. Když jste si chtěli něco upéct, tak maximálně jedno stehno, neb i to dalo dost práce narvat to te pidi mini elektrické trouby. A to nemluvím o sprše, ve které si začnete vážit teplé vody. Tu obstarával bojler, který byl schopen ji nahřívat i půl dne. Takže super. Všemu tomu pomáhalo absence kamarádu apod. a vlastně i toho přítele, za kterým jsem se vydala. Znáte ten pocit, kdy do vás bijí jisté signály o sto šest, ale vy je nevnímáte? :D Každý den vám tam nad hlavou běhala četa vojáků v podobě jednoho hyperaktivního dítěte - ať žijí parkety. Momentálně bydlím cca se čtyřmi dětmi a klavírem nad hlavou a nenadělají tolik rámusu, jako tamto. Come oooon!
(Nechci, aby to ode mně vyznělo nevděčně, díky za tu pomoc do začátku, ale obecně to bylo tak trochu depresivní.)

Čas tak nějak plynul a já se vydala na výlet do Olomouce, protože jsem měla narozky, proč bych tam taky jinak štrachala. :P No, měla jsem co dělat, abych se vrátila zpátky, jak moc mi to vše chybělo. Ale řekla jsem si, že to zvládnu. Díky bohu jsem v Praze měla kamarádku z Olomouce, která se sem přestěhovala cca rok přede mnou a taky jsem tam znala klučinu z Guild Wars 2, takže aspoň něco. Postupem času jsem zapadla do skupinu staříků, kteří chodí každý pátek hrát ping pong. Až mě začalo děsit, že mou „partou“ se stali právě padesátnici... No, člověk má vyzkoušet všechno.

V práci to taky bylo nic moc, páč mám asi prostě specifický smysl pro humor, s kterým mají někteří problém a tak jsem si na začátek nevědomky s některými nesedla. Ti mi to dávaly za zády „sežrat“ a později i víc. Asi je problém v mé pozitivní stránce, že chci vycházet se všemi nebo já nevím, ale vlastně netuším, co jsem udělala tehdy špatně, že mě někteří neměli rádi. Ale troufnu si říct, že to začalo prostě tím, že jsem byla nová, ale makala jsem o sto péro a věděla jsem vše co a jak. Někteří se toho asi zalekli a viděli mě asi spíš jako hrozbu... No, co vám budu povídat. Neberte si to osobně, neházím všechny do jednoho pytle. Ale v Praze se nemaká tak, jak u nás. Prý je to tím, že tady ta práce je. U nás ne a víc si ji vážíme. Jestli je to tak či onak, kdo ví. Píšu jen to, co vidím. ;)

Jako kdyby si nahoře někdo řekl: „Chtěla si se přestěhovat? Tak ti to dáme sežrat se vším všudy.“ Jasně, ono se to prostě stává a tak z velké lásky zůstala nakonec jen velká bolest. Aneb se vlastně dovíte, že vás asi nemá rád, tak jak by měl a že chce jet do Anglie dělat krupiéra. Hell yeah! Najednou nechápete, co jste vlastně udělali špatně. Přece jste se kvůli němu přestěhovali až do Prahy, nechali všechno v Olomouci... Nyní, nad tím mávnu rukou, ale v tu chvíli se mi sesypal celý svět.

Po té jsem byla donucena řešit nové bydlení, kde se na mě usmálo štěstí v podobě normálního bytu. V práci mi naštěstí, a zase naneštěstí, nabídli povýšení, ale to se dotyčným nelíbilo a dělali mi z práce peklo... Mohla bych to všechno popsat, ale o čem bych pak jednou psala ve své nějaké knize?! :P Peklo jsem snášela tak dlouho, až mi znechutili celou práci a já už tam chodila jen proto, aby práce byla... Dny plynuly a těm nahoře se zželelo dítka a seslalo mu Supermana. Co vám budu povídat, je prostě super! :)

Sara Bareilles - Brave

Just do it...

Stal se mým novým impulzem do života, který mě „donutil“ dát výpověď v práci a začít lepší cestu. Ta se tedy upřímně teď na chvíli zasekla, ale věřím, že brzy bude vše tak, jak má být. :) I když musím uznat, že mi to poslední den v práci bylo tak nějak líto. Odchod by se dal přirovnat k rozchodu s člověkem, kterého máte rádi i přes to, že vám opravdu ubližuje. Všichni víte, vo co go. Ale ten klid... B-)

Nakonec musím ještě poděkovat všem těm, co stáli při mě a pomáhali mi. Nebýt těchto super lidí, asi bych to dávno balila zpátky do Olomouce a nepotkala další super lidi včetně mého Supermana.

Já vím, že jsem ti měla napsat článek, ale už jak jsem psala na začátku. Je těžké napsat něco někomu, koho neznáš. A tak to ber třeba jako nějakou lehkou motivaci. ;) Motivaci si najít něco lepšího a nevzdávat se. Tak jako já, i ty máš určitě kolem sebe blízké, kteří tě podpoří jakoukoliv cestou. Prostě se toho neboj a zkoušej to dál. Ne, že si za rok půjdu nakoupit a ty tam ještě budeš! :D

Miley Cyrus - The Climb 

Nic není hned a zadarmo...

Jujáček =)